17. ledna 2017

Introverti jsou asi jiný druh

Extrovertů je prý tříkrát více než nás, tichých introvertů ve vlastním světě. Zřejmě proto se často setkáváme s nepochopením a označováním za nudné, neukecané či dokonce sobecké a pohrdavé. Mému leváctví se lidi jen krátce podiví, ale můj celkový přístup k okolí je jen málokdo schopen pochopit...

Psáno v srpnu 2015; popisovaná stránka již neexistuje

Poslední měsíc na své postižení narážím víc než obvykle. Ukončila jsem střední školu, asi jsem po pěti letech nezadaná, přátelé se stěhují do různých koutů republiky. Můj stav mě přiměl ke čtení různých internetových stránek. Dostala jsem se mimo jiné i na www.silaintrovertu.cz. V některých věcech jsem s autory s úsměvem souhlasila. ,,Jak nejlépe pečovat o introverta? Vyjádřete mu lásku, respekt a přijetí. A pokud to potřebuje, nechejte ho samotného. " ,,...samota je tedy pro ně velmi důležitá." Také jsem zjistila, proč je mi tak sympatické Finsko. Údajně je tam introvertů nejvíce.

V jiných ohledech mě však stránka v jisté míře i naštvala. Ze zvědavosti, jaké budou pokládat otázky, jsem si udělala test, zda jsem introvert, ač mi výsledek byl předem jasný. Třináct z patnácti odpovědí svědčí o mé introverzi. To mluví za vše. Mamka o mne pořád tvrdí, že jsem introvert jak vyšitý. Text s vyhodnocením končí slovy: ,,....nebo navštívit kurz pro introverty." Co to je? Okamžitě jsem si na stránkách vyhledala o takovém kurzu informace.

Smysl pro introverty: poznáme, v čem je naše síla a dozvíme se, jak překonat svá omezení a plně uplatnit svůj talent. Dobře, to by ještě šlo. Smysl pro extraverty? Ti pochopí, v čem jsou introverti jiní a naučí se s nimi komunikovat a spolupracovat. Are you fucking kidding me? Ok. Existenci rad, jak komunikovat s malým dítětem chápu stejně dobře jako rady v komunikaci s autisty nebo psy. Ale s introverty? To jsme vážně tak odlišný druh či co?

Možná jo. Proto se vám, milí extroverti, pokusím objasnit myšlení introvertů. Nemusíte navštěvovat žádné kurzy. Zkusím na svém životě demonstrovat charakteristiku introvertů.

Introverti čerpají energii ze svého vnitřního světa pocitů, myšlenek a prožitků. Proto se často i mezi lidmi obalím a žiju si své. Necítím v ten moment potřebu komunikovat s okolím. Často mě napadá, co k říct k probíranému tématu, ale nevyslovím to nahlas. Řeknu to jen pro sebe. Pak uvažuju, jak by na to ostatní asi reagovali. Když si v mé blízkosti lidé o něčem povídají a mně nejsou jasné souvislosti, raději tiše přemýšlím, než abych se doopravdy zeptala, o co jde.

Introverti bývají méně hovorní a více přemýšliví než extroverti. Věnujme se nejdříve tomu druhému. Osobně si to o sobě nemyslím, ale od jiných často slyším, že o věcech moc přemýšlím a měla bych někdy jendat bezprostředně nebo instikntivně. Co se týče hovornosti, už jsem o ní před dvěma lety psala článek: Jsem ukecaná? Pravda je někde uprostřed. Většina lidí mě má za tichou, když se však octnu mezi svými, dokážu být tak upovídaná, až se musím sama brzdit. Zpravidla však můžeme být maximálně tři. Ve větší skupině mluvím méně a stahuju se do sebe, viz předchozí odstavec.

Introverti nemají rádi společenskou konzervaci. Nevidí smysl v plkání o ničem. To je možná důvod, proč jsem pro ostatní tak tichá. Extrovert přijde a začne mluvit takové nesmysly, až mnohdy přemýšlím, co ho k tomu vede. Někteří mluví proto, aby mluvili. Asi trpí hyparaktivitou hlasivek a úst. Já mluvím jen tehdy, když je o čem. Když se mě někdo na něco zeptá. Když mě téma zajímá. Své zážitky chci vykládat jen blízkým, stejně jako mě zajímají jen ty jejich.

Pobyt ve větší společnosti je vyčerpává. Proto se někdy vypařím. Posledně se mi to stalo asi na Fajnem festivalu. Všichni ti lidi, kteří mě znají, se mnou pořád chtěli o něčem mluvit. Pro mne to ale jsou jen známí, ne přímo kamarádi, takže mě to začalo brzo unavovat. Najednou jsem měla všeho plné zuby. Zmizela jsem do tmy, hudbu poslouchala z dálky a přemýšlela. Po nějakém čase jsem se zase cítila dobře a byla jsem schopna přijít mezi tancující dav a předvádět své pařmenkovské kreace. A z toho plyne další...

Introverti potřebují trávit více času o samotě. Možná i proto jsem schopna trávit dlouhé hodiny venku jen se psem nebo foťákem. Na Bílé jsem se cítila jako v ráji, mohla jsem kdykoliv obout pohorky a vyrazit na nějakou pěknou túru. Pro ostatní jsem tím byla samozřejmě divná. Proč si s nimi radši nesednu k ohni?

Mnoho introvertů má nadání pro tvůrčí schopnosti. No, to nechť posoudí jiní. Já můžu jen dodat, že se snažím angažovat v umění všeho směru, takže na tom možná něco i bude.

Introvert se svému okolí jeví jako člověk bez sebedůvěry. Proto mi Adamko říkal, že bych si sebe měla více vážit apod. v době, kdy jsem zrovna chválila svůj pokrok... Možná to s mým sebevědomím není ještě úplně OK, ale myslím, že si přece jen celkem věřím.

Introvert raději píše než mluví. Blog je tomu velkým důkazem. Jak už jsem psala, když se uzavřu do sebe a vstřebávám podněty z okolí, napadá mě spousta věcí. Místo toho, abych je řekla, raději je napíšu. Nerada telefonuju, radši pošlu e-mail. A podobně. Češtinářka to o mně dobře věděla. Když jsme jednou měli ve třídě velký problém, zbytečně mě nevyslýchala. Nechala mě, ať všechno sepíšu na jejim notebooku...

Introvert má méně přátel než extrovert, jeho vztahy jsou však mnohem hlubší. A to je mimo jiné důvod, proč upadám takovým depresím z konce gymnázia. Prý si najdu nové kamarády. Jenže já nechci! Já chci Anežku, Terku, Čendu a Lukáše! Všichni se stěhují pryč, ach jo. A když už zřejmě ani toho muže nemám, tak mi vlastně nikdo nezůstavá. Nedovedu si představit, že bych se jen tak s někým, koho sotva znám, domluvila a něco podnikla. Zbývají možná ještě dva muži do jisté míry zpříznění, ale setkávání s nimi je dost složité. Jeden má sám všelijaké psychické stavy, druhý pořád chodí do velké společnosti, což rozhodně není pro mne. Nestačí mi říct: ,,Neseď doma, pojď s náma!" S kým s náma? Potřebuji se upnout na jednoho člověka, mít nějakou tu jistotu, že se budu mít s kým bavit. Napůl cizí lidé měnezajímají. Nepohrdám jimi, jak si někteří myslí. Jen nevidím smysl s nimi komunikovat.



Jsme vážně tak jiní a speciální? Je těžké pochopit, že někdo tráví čas radši sám se sebou, aniž by byl sobec, nebo že se tváří nepřítomně, aniž by byl smutný či naštvaný? Je to nefér. Jen proto, že jsme v menšině, jsme pro jiné téměř mentálně postižení...


Kája





5 komentářů:

  1. Vystihla jsi introverty naprosto přesně. A je skvělé, že se o introverzi v poslední době hodně mluví a píše, třeba nás začnou extroverti více chápat. (Mimochodem, ty stránky silaintrovertu.cz už asi neexistují..)
    Vážně moc hezký článek!

    OdpovědětVymazat
  2. Neexistují? Hmm. Je to možné, tento článek už je více než rok starý, překopírovala jsem ho tady z původního blogu, protože se mi líbí a připadá mi pro čtenáře přínosný.

    Mohli by nás začít pořádně chápat, už mě ty věčné dotazy, proč jsem smutná (když mám v tu chvíli do smutku daleko), pěkně štvou.

    Děkuji ti za milý komentár. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nepřítomný výraz lidi vždycky dostává, hned jsem hrozně "arogantní". U mě hodně záleží na náladě, já třeba hodně ráda chodím na akce právě kde je hodně lidí, někdy jsem i ukecaná ve velké skupině, u mě hodně záleží, kde jsem :D ale ve škole ne, protože díky uzavřenosti jsem si prožila na základce peklo, dost zlé, spolužák co mi fakt hnusně nadával ani nevěděl, co to je introvert a říkal, že jsem nevychovaná, když s ním nemluvím (ještě za všechno, co mi psychicky i fyzicky udělal), nevadí mi být introvertem, vadí mi přesně jak píšeš, že nás někdo pokládá za jiný živočišný druh, kvůli základce mě i dnes trápí úzkostné stavy a občas mám chuť z velkého okruhu lidí utéct, je mi špatně, mám pocit, že mě všichni pomlouvají, smějí se mi a tak, proto jsem vděčná za každý pokrok v mém životě od odchodu ze základky, za nové přátele, co mě nesoudí a mají mě rádi i když občas nekecám a jindy naopak až moc i ve velké skupině :D jo, věta:,,Ty jsi nějaká smutná." mě většinou vážně naštve a nebo ve škole:,,Proč se s náma nebavíš?" proč, protože jsem měla od prváku kamarádku, pro kterou jsem udělala tolik, protože jsem vždy mívala dobré známky, ona ne, pomáhala jsem jí celé 4 roky, zlost si vždycky vybíjela na mě, všechno jsem jí promíjela a kdykoliv jsem jí něco vyprávěla, neposlouchala mě a nakonec? Našla si ve třídě jiné holky se kterýma jsem se taky snažila spřátelit a stejně se na mě vykašlala, protože jsem pro ní byla moc "nudná" a ty poznámky, že se určitě neumím bavit. Fakt zabít takové lidi, jsem ráda, že nejsem jediná "divná". :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky zajdu ráda mezi lidi a někdy jsem i hlavní aktér zabavy. Vždycky ale přijde chvíle, kdy jen sedím a tiše posloucháv. Nemam na bavení náladu, ale stale to neznamená, že mezi těmi lidmi nejsem ráda.

      Děkuji ti za komentář. :)

      Vymazat
  4. Taky jsem introvert. Psycholožka mi diagnostikovala poruchu osobnosti, takže jsem i psychopat.

    OdpovědětVymazat

Vítám všechny komentáře. :) Chtěla bych poprosit autory z anonymních účtů, aby alespoň na konec komentáře napsali svou přezdívku, ať vím, s kým mám čest. Děkuji za pochopení.